Paříž je proslulá jako město, které je vozíčkářům více než nepřátelské. Byli jsme na to připraveni, ale i tak jsme zažili mnohá překvapení.
Abych předeslala přístup dopravních společností v Paříži, začnu příletem.
Na asistenci pro výstup z letadla jsme čekali neuvěřitelných 55 min. Poté přišel pán, který přivezl vykládací židli. Poté odešel. Po chvíli přivezli Símin vozík. Pak odešli. Nakonec jsme to nevydrželi a spolu se stevardem jsme Símu z letadla vyvezli. Ve chvíli, kdy seděla na svém vozíku, se pánové opět objevili s tím, že nás doprovodí k východu.
Při odletu to bylo také zajímavé. Asistenci na sedadlo jsme si domlouvali při koupi letenek a potvrdili ji na check-in. U brány na nás už čekala drobounká holčina a ptala se, jestli Síma může dojít na sedadlo. Ubezpečila jsem ji, že ne a že potřebujeme dva muže, kteří ji usadí. Pokývala hlavou a odešla.
Při nástupu se opět objevila s podobně drobným mužem. Odvedli nás k přepravní židli před vstupem do letadla, kterou se skoro patnáct minut snažili odemknout. Ptala jsem se, kde je ten druhý člověk, který pomůže s nakládáním, a asi padesátikilová slečna mě ubezpečila, že od toho je tady ona. Takže nakonec jsem na místo opět Símu přesouvala já. Pána jsem musela několikrát požádat, aby si při přesunu sundal ten batoh ze zad a použil obě dvě ruce. Můj dojem byl, že jsme první vozíčkáři, kteří kdy CDG prošli. (O to více musím ocenit asistenci v Praze. Jsou to úžasní profíci!)
Z letiště CDG vede do centra Paříže trasa příměstského vlaku RER, který by měl být bezbariérový. Jedna cesta stojí kolem 14 euro. Bohužel v době našeho pobytu v Paříži bylo na google maps varování (několik týdnů), že tam nejezdí výtahy, takže jsme to ani nezkoušeli.
Kvůli pohodlí a dvěma velkým kufrům jsme využili pro dopravu z letiště taxislužbu G7. Ta se prezentuje jako ideální pro vozíčkáře. Je nutné si stáhnout jejich aplikaci, která je velmi přehledná, vybrat místo a čas naložení, cíl, vhodné vozidlo (my brali s rampou) a oni dodají odhad ceny. Řidič na nás čekal v příletové hale, rampa vyvezla vozíčkáře z boku auta na místo, kde jsou běžně dvě sedadla. Je ovšem nutné počítat s tím, že víc než další dva lidé se do auta nevejdou. Nevýhodou této služby je fakt, že předem znáte jen odhad ceny. Takže přestože jsme si jízdu objednávali za předpokládanou cenu 60 až 90 euro, realita byla 115 euro.
Výhodnější se nám časem ukázalo cestování Boltem. Bez problémů jsme si později objednali velké auto s možností naložit vozík do kufru. A zatímco taxikáři na místě nám nabízeli cenu z Montparnassu do Versailles za více než 90 euro, Boltem jsme se tam dostali za necelých 30.
Pro cestu zpět na letiště jsme se rozhodli vyzkoušet autobusy. Linka 305 odjíždí z Porte de la Chapelle a dle jízdního řádu cesta trvá asi 45 min. Zajíždí opravdu na malá místa, ale i tak jsme byli spokojení – cesta od hotelu až na letiště nás tentokrát vyšla jen na 2.05 euro na člověka.
Za poslední léta se v Paříži očividně změnily nájezdy na chodnících. Najdou se prakticky všude, přejít silnici většinou není problém. I tak je nutné být připraven na nerovnosti chodníků, vypouklé či propadlé kanály, množství děr, neodtékající vodu, ale hlavně na fakt, že Pařížané a pravidla dopravy moc nejdou dohromady, takže auta často stojí na chodníku tak, že nelze projít, jezdí na červenou a s bezpečností si moc hlavu nelámou.
Metro je v Paříži povětšinou vozíčkářům zcela nepřístupné. Jedinou výjimkou je trasa 14, která ovšem byla zcela mimo okruh našeho zájmu, takže jsme ho vůbec nevyužili.
Cestovali jsme výhradně autobusy. Ty jsou bezbariérové, mají elektrickou rampu a uvnitř místo určené přímo pro vozíčkáře. Řidiči byli vstřícní, když se stalo, že dveře se otevřely proti stromu, bez problémů pojeli o kousek dál, abychom mohli vystoupit. (Ve srovnání s Prahou tihle naopak vedou – jsem přesvědčená, že u nás se na Aeroport express vybírají řidiči podle míry arogance a nechuti k cestujícím na vozíku.)
Jízdenky lze koupit ve stanicích metra v automatech. Novinkou pro mě bylo, že neexistují už carnety, ale každý cestující musí mít svoji vlastní kartu, která se nabíjí. Je jich několik druhů. My jsme vybrali Navigo Easy, která sama o sobě stojí 2 E a jednotlivé jízdenky pak 2.05. Na jednu jízdenku lze i mezi autobusy a tramvajemi přestupovat, přičemž platnost jízdenky je 90 min. Nabít se dají i přes aplikaci v mobilu (RATP) a myslím, že tak se lze vyhnout i placení těch papírových kupónů. Vozíčkáři i doprovod platí plné jízdné.
Velkým zklamáním v Paříži bylo RER. Zatímco na mnoha oficiálních stránkách se dočtete, že některé trasy jsou vozíčkářům přístupné, nám se to nepovedlo. Jak už jsem psala, na CDG byl několik týdnů polámaný výtah, takže vozíčkář tu nemá šanci.
Google maps, s kterými máme skvělé zkušenosti z jiných měst, nám v Paříži ukazovaly dost nepřesně (některé zastávky úplně ignorovaly) a zklamání přinesl i pokus dostat se RER do Versailles:
Dle google maps jsme přijeli na zastávku Saint-Michel Notre-Dame, kde je výtah pro vozíčkáře. To sice byl, ale výstup na peron do Versailles není možný. Na dotaz, jak se dostane vozíčkář do Versailles, mi na informacích prostě sdělili, že taxíkem. Naivně jsme zkusili i vlak z Montparnasse, ale tam nás ubezpečili, že asistence je nutná domlouvat dopředu, a navíc ve stanici ve Versailles stejně nefunguje výtah.
Poučili jsme se z toho a na La Defense jsme o RER ani neuvažovali – možnou opravu výtahu tam hlásili už několik týdnů. Vyrazili jsme autobusem, což při příjezdu nebyl problém. Ten přišel, až když jsme chtěli odjet domů. Terminál odjezdů autobusu je totiž v patře, pro vozíčkáře přístupný jediným výtahem.
Na informacích mi pán sdělil, že on za to nemůže a taky s tím nemůže nic dělat. Byla jsem tak nepříjemná, že mě odvedl k „pánovi výtahů“. Ten mi bohorovně sdělil, že výtah už několik týdnů nefunguje, protože se dělá jeho údržba. Na to jsem reagovala natolik důrazně, že zavolal muže zodpovědného za opravu výtahu, který mi sdělil, že výtah opravdu nepojede. Křičela jsem. Do dvaceti minut byl výtah opraven 😀
Náhodně jsme se tam potkali s pánem na vozíku, který byl ještě v horší situaci. My bychom teoreticky mohli odjet taxíkem. On však přijel RER, vystoupil a vydal se k onomu nefunkčnímu výtahu. Tam zazvonil na tlačítko lokálního telefonu a ptal se, co má dělat. Sdělili mu, že oni nic udělat nemohou, že se má vrátit RER. Jenže to nemohl, protože zastávka trasy zpět do Paříže byla dostupná jen vnějškem – tedy výtahem. Při čekání na opravu výtahu jsme si spolu zanadávali a pán mi pak velmi děkoval 😀
Přidejte odpověď