Ahoj, jmenuju se Síma a je mi patnáct roků. Bydlím v Brně a chodím na gympl. Vozík používám už asi od tří let, takže jsme na sebe zvyklí a už mě jen tak nic nepřekvapí :).
Hrozně ráda plavu, cestuju, jím sushi a zmrzlinu.
Nevím, co víc o sobě napsat, tak zkusím přidat pár fotek, kterou jsou důležité nebo se mi prostě líbí. 🙂
A kdybyste mi chtěli něco napsat, tak tady je můj mail: sima@simanakoleckach.cz .
Narodila jsem se na jaře 2009. Bára, moje starší sestra, má podobná čísla v datu narození. Naši říkají, že to je tak schválně, aby si to lépe pamatovali. No tak jistěěěě!
Tady jsou moji bratranci Lukin a Mates a ségra Bára. Je to u babičky na zahradě, když Lukáš slavil narozeniny, ale já si to vůbec nepamatuju. Jo… já jsem ta nejmladší 🙂
Když jsem byla malá, milovala jsem sukně. Nikdy bych prý nevyšla ven bez sukně. Nosila jsem je do školky, na procházky i na hřiště. Musím se zeptat, jestli jsem ji chtěla i na spaní 🙂 Když jsem musela mít tepláky, aby mi nebyla zima, navlíkla jsem si sukni prostě přes ně.
Taky jsem prý měla hrozně ráda růžovou. Všichni říkají, že když mi byly dva roky, odmítala jsem si oblékat jinou barvu. A pak to začalo být ještě horší, protože jsem vyžadovala jen ten správný odstín růžové.
den ve škole (vypadá to, že jsem ještě pořád měla růžové období 😀 ).
Na Vánoce 2016 přivezla poprvé teta Mikeše. Tehdy to bylo fakt střelený štěně a na procházce byl tak unavený, že mi vyskočil na klín a nechal se vézt. Dneska by se tam už nevešel. O tom, jak moc praštěný byl, mi teta napsala knížku Štěně jménem Mikeš.
Myslela jsem si, že zvládnu dělat jen sport jako je plavání, protože se mi ostatní zdály příliš fyzicky náročné nebo jsem se s nimi neměla možnost seznámit. Když jsem nastoupila na střední školu, potkala jsem kamarádku také na vozíku, která organizuje florbal pro lidi na elektrickém vozíku. Tak jsem si řekla, že za zkoušku nic nedám. Od té doby hraju florbal. Nečekala jsem, že tento sport budu někdy hrát, ale moc mě baví.
