Na letošní jarní prázdniny jsem se vydala do Říma. Je mi jasné, že si myslíte, že Řím není moc přístupný pro vozíčkáře kvůli povrchu chodníků, ale když jsem se zvládla dostat na poušť v SAE, tak dokážu všechno (tedy hlavně ten, kdo bude řídit vozík). Jen chci zdůraznit, že tento článek píši ještě před prvním dnem, takže nevím, co mě čeká.
Naše první výzva, na výletě do Říma, byla samotná cesta tam. Strávili jsme na ni dohromady více jak 12 hodin.
Letadlo nám letělo večer z Prahy, takže jsme rozhodli jet z Brna vlakem místo auta. Z domu nás vyzvedl senior bus. Opravdu doporučuji, protože auto, kterým nás pán odvážel, bylo vysoké, takže jsem mohla sedět v kufru na vozíku bez zohýbání, jako to bylo jednou v Dubaji. Také se do kufru vešel spolu se mnou jeden velký kufr. Bohužel měl tento bus volno jen v jeden čas, takže jsme na nádraží přijeli hodinu a půl před odjezdem vlaku. A to bylo první z mnoha čekání.
Jeli jsme railjetem s českými dráhami. Velmi na tomto vlaku oceňuji plošinu zabudovanou přímo do vlaku. Místo, kde jsme seděli, bylo velmi příjemné, pohodlné a hlavně blízko jídelnímu vozu. Cesta trvala kolem dvou hodin.
Z nádraží jsme jeli airport expressem, který nás dovezl přímo na letiště. Tento spoj mi přijde velmi užitečný, protože je i rychlý a nemusíte řešit složité přestupování v metru.
Nejdelší čekání bylo právě na letišti, kde jsme čekali necelou hodinu a půl než začnou odbavovat zavazadla. Když jsme se odbavili, zamířili jsme do salónku, kde jsme se pořádně navečeřeli a vyrazili ke gatu. Tento let byl asi poprvé, kdy jsem nasedala až jako poslední. Z Brna mám zkušenosti s autem, které mě dováží k letadlu místo vstupu rukavem, v Praze jsem to nikdy nezažila. Tento rok to bylo poprvé. Musím říct, že jsem byla překvapená, jak to bylo jiné oproti Brnu. Bylo to moderní auto, kde se celý vršek, tedy místo, kde jsme seděli, pohyboval do boku auta a zase zpět. Úplně nevím, jak to přesně popsat, ale bylo to vážně něco.
Až jsem se po náročném přesednutí usadila na místo, už šlo vše hladce. Let utekl jako nic. Vždy v letadle ráda pozoruji výhled z okénka, ale bohužel tentokrát jsme letěli večer, takže za tmy nebylo nic vidět, ale i tak jsem si ho užila.
Z letiště nás vyzvedl taxík speciálně udělaný na vozík. Toto auto mělo velmi dobře vymyšlenou plošinu, která vyjížděla přímo z podvozku auta. Bylo tam hodně místa a sedačky pro devět cestujících včetně vozíčkáře. Překvapením pro mě byla cesta, která podle řidiče byla nejlepší z letiště. Tato cesta vedla úzkými uličkami, lesem a cestami dlážděnými kočičími hlavami. Řidič také musel zastavit až dvě stě metrů od našeho hotelu, protože nebyl schopný těmito uličkami projet.
Co si budu pamatovat? Rozhodně nekonečné čekání a hrůzně vypadající uličky na cestě z letiště.
Přidejte odpověď