Už z příletové haly jsme následovali obrázek autobusu a po chvilce se objevily sloupy azurové barvy s reklamou na aerobús, který jede do centra Barcelony (https://aerobusbarcelona.es/?lang=en).
Ve chvíli, kdy sloupy zmizely, je nutné kouknout doprava, kde je východ se stejným označením. Ten nás dovedl dolů k odjezdu těchto busů. Jeden zrovna odjel, ale hned najel další a dvě paní v azurovém oblečení (s dobrou angličtinou) organizovali zájemce.
Jízdenky je možné koupit předem na internetu, na místě v automatu, nebo přímo u oné paní. Všude bez problému kartou. Vozíčkáři i doprovod platí normální cenu.
U “azurové paní” lze ale koupit jen jednosměrné. Příště určitě koupíme levnější zpáteční (platné 90 dnů).
Řidič vysunul rampu, spojující poměrně strmě nástupiště s autobusem, nastoupili jsme a za asi 35 min jsme dorazili na konečnou Placa Catalunya. Autobus zastavoval ještě na náměstí Espanya a na zastávce Universitas.
Metrem je centrum Barcelony přímo prošpikované. Jezdí tu jedenáct linek označených písmenem L, číslem a barvou. Naprostá většina stanic je přístupná výtahem. Je jich jenom pár, které nejsou pro vozíčkáře určené – jejich seznam lze najít na internetu. Překvapující pro mě je, že přístupná není stanice na Plaza de Espana, tedy na obrovském dopravním uzlu s nádražím. Ale není problém vystoupit o zastávku dál a dojít (nejbližší je asi 200 metrů). My ale raději využili autobus (viz dále).
Uvnitř stanic jsou vždy dobře označené výtahy, takže nepřekonáváte žádné překážky. Místo pro vozík je hned na začátku vlaku za řidičem, ale nastoupit se dá kdekoli. Všude (i u vlaků) je označené jiným typem dlažby a modrou cedulkou vozíčkáře (ta lze ale snadno přehlédnout).
Stejně tak efektivní je systém autobusových linek. Těmi je Barcelona protkaná opravdu hustě a všechny mají rampu pro vozík. Velkým plus jsou i pohodoví a vstřícní řidiči. Stalo se nám několikrát, že při čekání na zastávce nám řidič s úsměvem naznačil otázku, jestli čekáme na něj.
Rampu pak vytahují naprosto automaticky, a to i přesto, že na většině zastávek bychom se dostali dovnitř i ven bez ní. O to větší byl pak šok při návratu do ČR.
Když Síma v Barceloně zamávala na autobus, aby upozornila, že nastupuje vozíčkář, řidič se na ni vždy usmál, zamával a často s námi ještě žertoval v angličtině. Řidič autobusu z pražského letiště se tvářil, že bere jako osobní urážku, že musí vysunout rampu, když zaparkoval půl metru od chodníku.
Místo pro vozík je uprostřed autobusu. Je u něj nepřehlédnutelné tlačítko, které je nutné před výstupem stisknout. Párkrát se nám stalo, že dveře autobusu se otevřely přímo u stromu nebo u sloupu. Stačilo však počkat, až všichni vystoupí, a řidič s úsměvem a bez problému autobusem o metr popojel.
Takže za mě autobusy v Barceloně: naprostá jednička.
—-
Vozíčkáři v hromadné dopravě platí běžné jízdné a stejně tak i doprovod.
Spousta stránek přesvědčuje o výhodnosti denních či vícedenních jízdních kuponů, ale nám by se nevyplatily. Využívali jsme proto kupon s deseti jízdami, kdy jedna vyjde na 1,26 E. Platí pro metro a busy v zóně 1 (tedy celá turistická Barcelona)
Jedinou nevýhodou je fakt, že jízdenka platí jen pro jednoho člověka. Ale protože jsme věděli, deset jízd dáme, zvolili jsme na začátku právě toto řešení. Poté jsme si koupili jízdenku na osm jízd, kterou může používat více lidí.
Koupit se dají v automatu ve stanici metra, platit se dá hotovosti a kartou a vždy je přítomný zaměstnanec metra, který umí poradit v angličtině.
Přidejte odpověď