Vždycky jsem si hrdě myslela, že mým největším „manažerským“ majstrštykem bylo dostání vozíčkářky na dunu v poušti. Jenže Itálie se ukázala jako zcela jiný level a poměrně drsná výzva.
Letenky jsme koupili u Ryanairu, a protože znám cestu z Fiumicina do centra Říma a vím, že se dá na vozíku absolvovat veřejnou dopravou, nic dál jsme neřešili. Jenže… Ryanair nám po několika týdnech letenky zrušil a lety přesunul z Prahy na Ciampino, aby o pár dnů po jejich znovukoupeni je znovu přesunul do ne zrovna vhodných časů. No co… hotel už byl zařízený, nějak se prostě do centra dostaneme. Nejsem přece na konci světa!
Jenže!
Ukázalo se, že z Ciampina se do centra hromadnou dopravou vozíčkář prostě nedostane. Hledali jsme, volali jsme, kontaktovali jsme, … vše marně. Takže nám nezbylo než si objednat transfer soukromý. Už tady nás překvapila cena, ale co už. Přes stránky transfers-rome-civitavechcia.com jsme si objednali transfer, který nám potvrdili e-mailem (i s nabídkou nižší ceny, protože je využíváme poprvé). Vyžádali si číslo karty, které však dle jejich vyjádření slouží pouze k rezervaci, platit budeme cash řidiči.
Tahle volba se nakonec ukázala jako dobrý tah. Řidičnám po přistání napsal SMS, že transfer je připravený, čekal na nás v hale, byl příjemný, milý, mluvil anglicky a auto bylo bez sebemenší chyby a navíc s velmi praktickou nakládací plošinou. Prostoru uvnitř bylo také habakuk. Stejně tak i při zpáteční cestě.
—
Z Říma jsme naplánovali dva výlety, a to do Pompejí a do Florencie a začalo martýrium s objednáváním přepravy vozíčkáře. Oficiální stránky www.trenitalia.it nabízí překvapivě anglickou verzi a tam telefonní číslo, přes nějž lze jízdenky zařídit. Bohužel, žádný z operátorů neumí jinak než italsky a na vaše zoufalé dotazy: „Do you speak English? Sprechen Sie Deutsch? Parlez-vous francais?“ slyšíte jen zoufalé výkřiky: „Italiano! Italiano“ Naštěstí se mi po několika telefonátech podařilo najít slečnu, která byla schopná alespoň rozumět slovům „wheelchair“ a „travel“ a složitě, leč správně mi nadiktovala e-mailovou adresu.
Tam jsem ihned anglicky napsala detaily požadované cesty a dostala zpět mail (v italštině) se žádostí o sdělení informací, které už vlastně měli. Nicméně jsem je přepsala (snad) do správných kolonek a začala další výměna informací. Ve výsledku jsme dostali Conferma d´ordine s PNR a CP, které je nutné zadat při koupi jízdenek.
Ty se kupují na stránkách www.trenitalia.it a k jejich úspěšnému získání je potřeba nemálo odvahy a inteligence. Takže, postup je následující:
- vytvoření účtu
- log in
- My journeys
- Retrieve a Ticket
- Search by PNP and CP
- vyplnit
Nakonec se vše podařilo. Sice jsem měla od poskytovatelů PNR špatně uvedené datum narození, ale oni tvrdí, že to vůbec nevadí. No, uvidíme.
To, co mě ale překvapilo, je cena jízdenky pro vozíčkáře. Jeho přeprava je možná pouze v 1. třídě. Vozíčkář platí plné jízdné, doprovod je zdarma. Zpáteční jízdenka Řím-Florencie tak vyšla Símu na 100 E. A pro srovnání: sedadlo vedle nás pro zdravého člověka vyjde na 67 E, stejná cesta ve 2. třídě stojí kolem 35 E.
—
A nakonec bylo všechno úplně jinak:
V den odjezdu do Neapole jsme se zastavili v pokladně, abychom koupili ji)ízdenky z Neapole do Pompejí.
Tam nám paní oznámila, že naše “carta bleu” není dostatečně “carta bleu” a že tedy nemáme nárok na slevu (???) a že si musíme doplatit. Řešil to manažer a ještě větší manažer, ale všichni se shodli, že v nemáme evropskou kartu handikepovaného. A tu opravdu nemáme, neboť přestože ji Evropský parlament schválil již v září 2024, státy mají 30 měsíců na její implementaci. A Itálie se v tomto projevila na rozdíl od ČR jako vzorňák a v únoru 2025 patří mezi 6 států, které ji zavedli ( https://commission.europa.eu/strategy-and-policy/policies/justice-and-fundamental-rights/disability/union-equality-strategy-rights-persons-disabilities-2021-2030/european-disability-card-and-european-parking-card-persons-disabilities_en )
Takže jsme si po více než půl hodině vyřizování připlatili dalších 52 E za jednu cestu Řím-Neapol. A zpátky to bude to stejné.
Utěšovali jsme se aspoň tím, že jsme ve vlaku dostali pidivodu a sušenky 😉
Poté nás paní odeslala k nástupišti, kde na nás čekali hned tři pánové v oranžových vestách a šikovnou pojízdnou rampou, kteří nás usadili.
Stejně tak při výstupu na nás čekal pán s pojízdnou rampou a další, který nás přeochotně provedl přes nádraží na toalety a pak na vlak do Pompejí. Na (z našeho pohledu) bezbarierový vlak přivezl nájezdovou rampu. Anglicky neuměl ani slovo, ale pořád se na nás usmíval .
Pán s rampou s námi nakonec cestoval až do Pompejí. A stejně tak další “muž s rampou” (kterou ani jednou nepoužil) s námi jel i nazpátek. Krásná práce. 🙂
Cestování po Římě:
Samotné MHD v Římě je pohodové, i když my máme díky poloze hotelu zkušenosti jen s autobusy. Ty mají rampu, kterou řidič manuálně vytahuje. Poprvé nás překvapilo, jak daleko autobus zastavil od obrubníku, ale rampy tu jsou opravdu dlouhé.
Jízdenky se dají koupit v tabáku nebo v novinových stáncích. Nabízeli nám celodenní či vícedenní, ale nám se osvědčily jednotlivé jízdenky za 1.50 E. Platí všichni (tedy i ZTPP i doprovod). Jízdenka je nepřestupní a platí 100 min.
Přidejte odpověď