V Hadivadle jsem byla poprvé.
Hodně mě překvapilo už to, když mi řekli, že si nemám na sebe vzít šaty, ale stačí úplně obyčejné oblečení. Přímo v divadle mě pak překvapilo, jak je malé.
Viděli jsme představení Psaní Ježíškovi, které se prý hraje už od roku 2001 vždycky o adventu. Původně se jednalo o hru, kterou napsal v 19. století František hrabě Pocci pro loutky. Tomu odpovídá i jazyk celé hry.
Hlavní roli malého chlapce hrál Pavel Liška. Poté, co mu zemřel tatínek, žije v chudobě se svou maminkou. Když zůstane sám, protože maminka vyrazí pro stromeček a jablíčka, napíše dopis Ježíškovi, že by chtěl obrázkovou Bibli, kterou měli dříve doma.
Dopis hodí z okna a ten se shodou náhod dostane do rukou starého tatínkova přítele, který nejenomže Bibli opatří, ale navrhne sňatek mamince. A tak vše dobře končí.
Jediné, co jsem nepochopila, je, proč tam byla scéna, kdy kluk vypadne z okna ze čtvrtého patra (takže se asi zabije) a anděl ho zase vrátí zpátky. To jakože vánoční zázrak?
Co na to doprovod? Popravdě jsme si nedovedly představit, že do Hadivadla se dá dostat s vozíkem. Ale při telefonickém ověření nás hrozně milá paní ubezpečila, že to není problém a hned nám velmi ochotně připravila vstupenky. Vstup je opravdu bezbariérový – do Alfa Pasáže se dá po rovince dostat z Jánské, za pokladnou divadla je prostorný výtah, kterým se dá sjet do úrovně hlediště. Výtah lze zastavit i v patře u šatny. Vše bylo připravené, domluvené, zorganizované. Takže super. Toalety netušíme, protože jsme je využili před představením ve vedlejší kavárně.
Co si budu pamatovat? Jak si malé děti v hledišti povídali s Pavlem Liškou a přesvědčovali ho k nepravostem, hlášku maminky: „naši knihovnu již tedy znáš“ poté, co si kluk přečetl po šestadvacáté jedinou knihu, kterou doma měli, a velkého bílého psa, který hrál vlka.
Přidejte odpověď