Nechcete-li stále cestovat taxíky, je dobré si pohlídat, aby vaše ubytování v Dubaji bylo blízko metra.
Jsou tu dvě linky, a to červená, která v podstatě kopíruje pobřeží, a zelená, která ji na severu dvakrát protíná.
Stanice jsou bez problémů bezbariérové, přístupné výtahem. Bohužel oblíbeným zvykem místních je využívat jej i bez nutnosti (tedy bez vozíku, kočárku, zhoršené mobility, …), i když je všude kolem spousta jezdících schodů. Takže výtahy jsou hodně plné a je nutné smířit se s dlouhým čekáním (a často s nutností vyhádat si své místo, protože mnozí se snaží dostat se do výtahu před vozíkem. Objeví-li se však nějaký zaměstnanec stanice, zařídí přednost vozíčku před kočárky).
Místo pro invalidní vozík ve vlaku metra je vyhrazené přímo u výjezdu z výtahu. To znamená, že v „mužské“ části, ale to nebyl žádný problém.
Bohužel se k prostoru pro vozík prakticky nelze ve špičce kvůli množství lidí dostat. Na druhé straně jsme se dovnitř vmáčkli, i když metro vypadalo zcela přeplněné. A všichni se tvářili zcela v pohodě.
Jízdenky pro vozíčkáře tu nejsou nijak zvýhodněné. Jen ve frontě u pokladny je možné využít přednosti.
Autobusy jsme nevyzkoušeli, ale párkrát jsme mohli využít taxi.
Při cestě z letiště jsme měli odvoz objednaný předem, přičemž jsme několikrát zdůrazňovali přepravu vozíku i naprostou imobilitu. Přijelo opravdu obrovské auto, kam nebylo potřeba vozík skládat a bez problému se vešlo i se dvěma velkými kufry.
Bohužel, společnost s podobnou přepravou patrně nemá moc zkušeností, protože sedadla byla hodně vysoko, a tak dostat Símu dovnitř byl slušný fyzický výkon. Tvářila se hodně nejistě, ale díky téhle zkušenosti (doufám) pochopila, že zvládneme v podstatě všechno 😉 Vysadit ji na místo se podařilo za vydatné a velmi ochotné pomoci pana řidiče.
Na půldenní okruh Dubají už přijelo nižší auto (i když zase s perfektně obrovským kufrem). Kde to šlo, řidič s dokonalou precizností najížděl k obrubníku chodníku, takže jsme nastupovali bez problémů, a kde ne, tam nám znovu velmi ochotně pomáhal.
Poté jsme se naučili využívat taxíky přes aplikaci Careem, kde je možné přivolat i vůz pro vozíčkáře. Jediná jeho nevýhoda je, že je vzadu poměrně nízký, takže příště si Síma bere helmu 😀
Na cestu do Abu Dhabí jsme se museli skládat do Nissana, kterým jsme pak odjížděli bohužel i na letiště. Řidiči jsem zakázala hodit obrovský a těžký kufr na složený vozík, takže jsme se tísnili na zadním sedadle dvě s dvěma kufry.
Hodně velkým překvapením pro mě bylo, že jsme zvládli i abru. Chtělo to sice vybrat tu správnou loď, na kterou by se vozík bez větších problémů dostal, ale dali jsme to.
Přidejte odpověď