Od letiště v Hurgadě jsem nic moc neočekávala, takže mě ani tak moc nepřekvapilo.
Když jsme přistáli a všichni cestující vystoupili, přišel k nám pán s opravdu malým vozíčkem. Naštěstí jsem cestovala s tátou, který mě přenesl, ale umím si představit, jak musí být hrozné na něm sedět.
Na tomto letišti jsem byla už víckrát a vždy jsem hned za dveřmi letadla mohla nastoupit na svůj vlastní vozík. Tentokrát to tak ale nebylo. Když jsem vystoupila z letadla, čekal tam na mě erární vozík. Na něm jsme s tím pánem prošli pasovými kontrolami a výtahem až k pásu na kufry. Tam jsme si je vyzvedli a šli si vyzvednout můj vozík.
Čekali jsme tam asi čtvrt hodiny, než ho dovezli, poté jsme zjistili, že mi ztratili držák u brzdy, ale nijak jsme to neřešili, protože to není až tak důležité.
Odlet z Hurgady byl pro mě také v pořádku.
Na tomto letišti je opravdu hodně kontrol, jak pasových, tak zavazadlových. U první zavazadlové kontroly jsme vždy byla zvyklá, že si musím stoupat, aby mě prohlédli. Naštěstí tentokrát jsem nemusela.
S mým vozíkem jsem mohla dojet až k letadlu, za což jsem byla velmi ráda. Na sedadlo mě zase odnesl táta, ale kdyby tam nebyl, jela bych na tom malém vozíčku.
A poté jsme už vzletěli a vše bylo tak, jak má.
Co na to doprovod? Po výstupu z letadla (manžel ji přesadil na erární vozik), se nás ujal pracovník letiště, který nás dovedl k zavazadlům. Tam jsme počkali, dokud nám nepřivezou náš vozík. Toalety na letišti jsou i bezbariérové. Vynést Símu do autobusu bylo náročné, nebyla tam žádná plošina, takže manžel musel po vysokých schodech nahoru a potom u hotelu zase opatrně dolů. Vozík jsme na cestu složili a dali v autobusu ke kufrům.
Přidejte odpověď